Nikdy jsem mužům, kteří mne intelektuálně nepřevyšovali, nevěnovala příliš pozornosti.
(Během dne. Večer, kdy jsem svoji krev koncentrovala decentním množstvím alkoholu, mi to už bylo jedno.)

Dnes ráno ještě před snídaní mne potěšila zpráva, která dorazila už večer, když jsem byla doražená únavou po vysilujicím boji s vesnickým adsl. Ještě předtím než jsem upadla do sladkého nic, jsem zaslechla vibrovat mobil na mém stole. Nechala jsem ho ležet. Počká to do rána.

Než mi přišla tato zpráva, proběhlo v mém mozku rozhodování: Ozvat se nebo ne? Napíšu na stránky týmu hokejbalisty týpka z páteční diskotéky (zápis v blogu) svoje icq nebo ne? Tehdy v Chrudimi mne o něj žádal. Brala jsem to jako příjemný flirt, a tudíž jsem odmítla. Po celý víkend a následující pracovní dny mi uvízly v hlavě něžné polibky, a tak jsem neodolala: o polední pauze v práci (asi ve středu) jsem nacvakala a odeslala neadresně svoje icq do guestbooku hokejbalového klubu, což vyvolalo na té stránce mezi sportovci mírné pozdvižení. Když jsem včera večer oficiálně zapla icq klienta, už mi psal. A já jsem neodpovídala... nene to nebylo tou mojí neslavnou nafoukaností ale tím, že nás vesničany ta zpropadená Telefónica odřízla, lépe řečeno odřezávala v nepravidelných intervalech. Z hovoru nebylo nic.
Ani nevím, co si slibuju. Líbání bylo pěkný, ale chci něco víc? Od kamioňáka? Není to jenom léčba boláků, co mi udělal matematik pan K.?
Že já sem udělala blbost, když jsem tam psala to číslo...kdyby to zůstalo minulostí, bylo by to pěknou minulostí, kterou bych jako perlu nosila stále ve svojí paměti a pravidelně ji oprašovala a laskala.

Za hodinu (byl tu opravář od Telefóniky, bojím se cizejch chlapů): Takle jsem se vlastně rozhodla dát naději někomu, kdo to má předem spočítaný. Nemá cenu si cokoliv nalhávat. Achjo, tuším, že mu akorát ublížím, když koukám na tu romantickou zprávu, co mi poslal teď.

Destrukce bývalého milence na filmovém plátně (Polanski: Hořký měsíc, 1992). Milovala ho nebo ne?