Nečekejte, že vás tu budu zahlcovat blábolama o zdravý výživě a hubnutí. Všechny holky s poruchou příjmu potravy (PPP) nejsou potřeštěný kostry, kterejm se zvedá překyselenej žaludek při pohledu na vídeňskou kávu a tvarohový závin.
Každá nemocná se liší ve svých zvycích. Narozdíl od ostrašujících hubeňourek v časopisech pro náctiletý nesnáším vážení. Nebliju. Dokonce se líbím se sama sobě.

Nejsem ani kost ani kůže, protože mám 54 kil při výšce 171 cm.

Díky komentáři k mýmu komixu (od strikera, díky), jsem se (znova) zkusila s mým bláznovstvím něco dělat a tentokrát požádat o pomoc duši, která mě zná nejvíc ze všech duší. Přeci jen vás podrží i nakopne ten, komu se svěříte se svým problémem a plánem boje.

Tuším, že trochu přiberu, když se budu snažit "znormálnit" svoje stravovací návyky. Při nejhorším i trochu zhubnu, když budu hledat rovnováhu mezi moc a málo. Hlavně, když zvládnu jíst víckrát než jednou denně: obvykle je to extrémně malá/velká porce. Skoro by se dala najít závislost mezi sudým a lichým dnem :DD

A pak třeba zase dostanu měsíčky, budu moct mít jednou děti, nebudou mi padat vlasy, nebudu dostávat další a další alergie a už neodřeknu párty kvůli tomu, že sem přejedená tak, že se nemůžu hýbat.

Fascinuje mě, že všichni lidi, když mě vidí se přecpávat, tak si říkají: Jo to je dobře, že jíš! Jen si přidej!
To je hlavní nepochopení, který lidem s ppp prohlubuje jejich problém